ASCII blog [RSS]
26. 5. Poezie


Poslouchat poezii naživo je vždycky trochu na hovno. Nevím, čím to přesně je, ale skoro nikdy nejsem úplně spokojený. Možná za to může, že poe je velice krátká & když se autor dostane k pointě, teprve chápu začátek. Tohle zpozdění je vždycky přítomné a má za následek, že nemůžu ocenit celou věc, ale jen pár zajímavých obratů. Próza je v tomto ohledu lepší, ale nesmí být příliš dlouhá. Něco kratšího s explozivním závěrem je ideální. (Taky pomáhá, když jsem tu věc už četl předem.)

Velkou roli hraje prezentace. Jde o čtení, jak je stejně důležité jako co, ale autor je autor, nemusí být nutně rozený performer (jsem si plně vědom hrůz vlastního přednesu a těmto hrůzám nechci nikoho vystavit). Jediné, co ve mě zanechalo skutečně dobrý dojem, bylo dřívější představení, které mělo od poezie napůl nakročeno k rapu. Autor ze sebe tlačil verše pod tlakem, jako nasraná hasičská hadice. Mělo to naléhavost, intenzitu & jednu tematickou rovinu, na kterou se posluchač zkalibroval, pohyboval se s ní & užíval si to. Krátká poe vždycky zmizí příliš rychle.

Největší odezvy mají pochopitelně nejméně vážné věci, nejmenší společný jmenovatel navržený pro pobavení publika & okamžité zapomenutí.

Navíc na těchto malých okrajových akcích je zajímavé, že publikum je vždycky plné pevně spjatých klik, žádné místo pro sólového pěšáka. Úkolem outsidera, když už nic jiného, musí být to všechno rozbořit, co největší možnou silou.

Nechci působit přespříliš kriticky, jde spíš o myšlení nahlas o prezentaci. Mým ideálem by byla intenzita v duchu Astronautalisova The Dogs Are Always Faster. Když to nemá smysl křičet, tak to nemá smysl vůbec.

---


Večer poezie skončil, pořád jsme se nedokázal cítit, že tam (nebo kamkoli jinam) patřím, ale na tom nezáleží, protože se nikdy nic nezmění.

Vypadl jsem ven, do chladnoucího srdce města. Střed centra se po setmění na straně blíž půlnoci změní na bizarní cirkus. Hluční ožralové na stag do, chaos lidí, kteří si cení mobility & vzali své party na nohy do ulic. Nevzpomínám si, že bych přesně tuhle stránku starých kapilár někdy viděl. Centrum centra je výběh pro turisty a vyhýbám se mu i za dne, co to jen jde.

Na padesáti metrech mezi Malým náměstím a krajem orloje mě oslovilo pět nebo šest černochů, jeden z nich začal zostra: "Want some blow?" Nechci tvoje zboží, chci ti jen hřebíkovačem prostřelit krční tepnu. S jiným jsem se obloukem začal bavit, abych zjistil, co prodává, ale neměl jsem dost trpělivosti, abych se dopracoval k odpovědím.

Nepatřil jsem do jeho klientely, on se zajímal o turisty, kterým z kapes tečou eura, já bych v kapse vytáčel 158, jen aby se něco dělo.

Chtělo by tam vyrazit jen s ghetto foťákem, bleskem a zpátečním lístkem v botě (a v nejlepším případě i s hřebíkovací pistolí), připravený na nejhorší, zachytit trochu atmosféry nočního cirkusu na staré dlažbě & s největší pravděpodobností dostat před držku.


25. 5. Netančím


Myslím, že jsem nikdy nepohyboval tělem do rytmu v přítomnosti jiné osoby, rozhodně ne k její/jeho potěše. Je to jako kdybych neměl vlastní tělo pod kontrolou, tenhle boj je prohraný & už jsem se přestal snažit.


Dívat se na lidi, jak tančí, je něco jako sledovat sci-fi, lidé v létají kosmických lodích & procházejí se po povrchu neznámých planet, ale nedokážu si představit, jak se to mohlo týkat mě, je to jiný svět pro jiné.

V tomhle duchu jsem se letos (stejně jako loni) přitočil k akci Tanec v metru. Pointa celé operace je v tom, že se tančí... v metru.

Hlavní stan byl jako obvykle na Hlavním nádraží, bylo tam nejvíc místa & nejvíc lidí, o pohyb se (tedy aspoň v době, kdy jsem to našel) starali lidé z B-Original, hip hop, breakdance, streetdance. Další stanoviště byly roztroušené v síti stanic metra. Proletěl jsem Florenc, který žil nějaký klasičtějším & důstojnějším tancem a Můstek, kde tančily páry a zjevně si to užívaly.

Tam mě to proštilo jako lavina kovadlin - tihle lidé se baví, potěšení čerpají skrz svá těla. Ta myšlenka byla tak cizí a nepřirozená, jak to jen bylo možné. Já tam postával jako cizí pozorovatel, skoro bez těla, sám v davu ███████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ buy the ticket, take the ride.

---



+1: Jak je patrné z nezaostřených fotek, tak stařičká Minolta 50mm f/1.7 ostří mnohem rychleji než nový Sony 50mm f/1.8. FFS!


24. 5. Zavraždit Kajínka


Jestli někdo touží po instantní slávě, existuje k ní jednoduchá cesta: Zavraždit Kajínka. Už je venku a nechrání ho zdi vězení. Co vám v tom brání? Okamžitá sláva je zaručená, mediální smršť nevyhnutelná. Pár vstřelů a vrah vraha se zapíše do historie. Přinejmenším dostane vlastní stránku na wikipedii. Co náš král Svině udělal špatně, lidová spravedlnost napravila, atd. atd. atd.

Chapman, vrah Johna Lennona, je také známá figura. Neudělal nic pozitivního, nezměnil svět k lepšímu, jen se pomátl, střelil jednoho brouka & lidé si ho pamatují. Byla to jednoduchá zkratka do historie.

+1: Chapman byl křesťan a zabil Lennona hlavně kvůli jeho poznámce, že Beatles jsou populárnější než Ježíš. Šlo tedy v jádru o náboženský extremismus.

+2: Číst si o Chapmanově životě je zajímavé. Zpočátku bylo všechno v pořádku, ale v jednom bodě se celá slibně vyhlížející trajektorie jeho života zlomila: Vina, sebevražedné myšlenky, připadal si bezcenný, vypadl ze školy, pokus o sebevraždu, ztráta několika zaměstnání, ústav pro klinickou depresi a pak čtyři rány do Lennonových zad. A já ho chápu.

+3: U sousedů


23. 5. Jazyk


Ultimátním marketingovým krokem je zmocnit se jazyka samotného.

Neříká se "hledat na internetu", ale "googlit", uber je synonymum pro taxíky na zavolání, youtube je defakto termín pro online video. Skoro to vypadá, že v některých případech nepřemýšlíme o konceptu, ale o jeho konkrétní realizaci nebo poskytovateli. Je to forma kontroly jazykem. Ta však není příliš překvapivá v nové ekonomice, kde vítěz bere vše (což je eufemismus pro monopol) & jedno odvětví patří jedné firmě.

Burroughs brojil proti všem formám kontroly včetně kontroly prostřednictvím jazyka samotného. Proto používal metodu střihu - vzal stránky textu, rozčtvrtil je, čtvrtky zpřeházel a dostal tak nová slova a slovní spojení. Kvůli tomu je Nova Express skoro nečitelná a spíš než cokoli jiného připomíná nekonečná závěje náhodných slov, jen volně svázaných jedním tématem, kterými občas probleskne krystalicky jasná (& často zábavná pasáž).

+1: eponym


22. 5. Texty písní


Soundtrackem mých dnů je kombinace post-rocku, post-metalu a dalších přilehlých žánrů. Ty mají společné to, že jsou z 99% čistě instrumentální. Z toho důvodu mi texty většinou nezasahují do života. Mám dojem, že jsem prožil několik let bez toho, abych slyšel jediné slovo v hudbě. Ale to se mění.

Písnička, která mě po dlouhé době donutila přemýšlet o textu byla Black Honey od Thrice.

I keep swingin' my hand through a swarm of bees 'cause I
I want honey on my table.

But I never get it right.
No, I never get it right.

Poslouchal jsem to dokola ve smyčce a přemýšlel, co přesně tím myslí, jakým člověkem je vypravěč. Existuje několik vysvětlení: buď je extrémně odhodlaný a jde (takříkajíc) přes mrtvoly, nebo je to sociopat, který si myslí, že si všechno zaslouží, nebo je to člověk, co se snaží něco dělat, ale není si vědomí svých činů a jejich důsledků.

Nakřápl mě taky Time od Pink Floyd.

And then one day you find ten years have got behind you
No one told you when to run, you missed the starting gun

Načasování bylo skoro perfektní.

A pak mě rozbilo Feel Happiness od Swans. Jednou když jsem se vracel pozdním vlakem domů, FH mi hrála do sluchátek a když se dvanáctiminutová instrumentální bouře se skřípěním zastavila a Michael Gira začal tiše deklamovat

I'm truly sorry,
For what I never did,

měl jsem slzy v očích. Naštěstí ve vlaku jela jen jedna matka s dítětem a seděli úplně na druhé straně a neviděli nic. Byla to jen taková soukromá chvíle v mikrokosmu umírající noci.

+1: V poslední době se taky nemůžu nasytit The dirt bike.

21. 5. Naše lži
20. 5. Mediální událost
19. 5. The Dirtbike
18. 5. Sen 2
17. 5. Krásní lidé
16. 5. Glorifikace deprese
15. 5. Otevřené domy
14. 5. Drogy
13. 5. Konspirace
12. 5. Moje realita, tvoje realita
11. 5. Pokrok
10. 5. Policejní operace
9. 5. Memento
8. 5. Deník
7. 5. Primitivní technologie
6. 5. Logika snů
5. 5. Rallye na Václaváku
4. 5. Mulholland Drive
3. 5. Svině
2. 5. Virtuální realita
1. 5. Pod dohledem
30. 4. Jeden rok + jeden den
29. 4. Jeden rok
28. 4. Ideologie
27. 4. Zásadní životní pravdy
26. 4. Žoldáci reklamy
25. 4. Meta-narratives
24. 4. Community
23. 4. Porcelán
22. 4. Poslední krok
21. 4. Cizinci
20. 4. Kolik ti je let?
19. 4. Značky
18. 4. Fragmenty
17. 4. Vzpomínky
16. 4. Domestikace
15. 4. Alba
14. 4. Realismus
13. 4. Nekoncert & nestand-up
12. 4. Revoluce
11. 4. Protest
10. 4. Divočina
9. 4. Odznak chodce
8. 4. Fikce
7. 4. Tečky
6. 4. Nahota
5. 4. Sitcomy
4. 4. Křičet do prázdna
3. 4. Bezcenné vzpomínky
2. 4. 1/4
1. 4. Běžci
31. 3. Content
30. 3. Nikdy se nevrátit
29. 3. Rezignace
28. 3. Tučné písmo
27. 3. Nula milimetrů
26. 3. Jedna fotka od provazu
25. 3. Husí kůže
24. 3. Simutrans
23. 3. Přetvářka
22. 3. Pasivita
21. 3. Bez internetu
20. 3. Sen
19. 3. Hypomanie
18. 3. Úklid
17. 3. Druide!
16. 3. Auto
15. 3. Pomsta 2
14. 3. 10000 slov
13. 3. Pomsta
12. 3. Prachy
11. 3. Malé myšlenky
10. 3. ██
9. 3. Vlaky
8. 3. že potřebuju něco zažít
7. 3. Titulky
6. 3. Zkratky
5. 3. Podle skutečných událostí
4. 3. Reputace
3. 3. Živák
2. 3. Zpátky
1. 3. Krásná mrtvola
28. 2. Rozklad
27. 2. Ztracení
26. 2. Sny
25. 2. Slepá skvrna
24. 2. Astronautalis
23. 2. Prázdný prostor
22. 2. Carrie Fisher, dead
21. 2. Praha
20. 2. Železo
19. 2. Podcast
18. 2. love story
17. 2. Triumf & katastrofa
16. 2. Hodit kostkou
15. 2. Pustiny
14. 2. Vršovická
13. 2. Naivita
12. 2. Poznámky na dlani
11. 2. Fikce & realita soudných dnů
10. 2. doomsday party
9. 2. Linky
8. 2. Trubky
7. 2. TO BE PLAYED AT MAXIMUM VOLUME
6. 2. Je mi ██████ a mám tinnitus
5. 2. Jet lag
4. 2. Realita
3. 2. Proč ne?
Kontakt: ascii@k47.cz