ASCII blog [RSS]
25. 2. Slepá skvrna


Před pár dny jsem začal číst knihu *So You've Been Publicly Shamed* od Jona
Ronsona, která se zabývá veřejným hanobením páchaným prostřednictvím sociálních
sítí. Jde o mrazivé čtení, které dokumentuje proces, jak se ze zdánlivě
rozumných a vážených lidí stane rozzuřený lynčující dav, který chce krev a
nezastaví se dokud nezničí životy v podstatě náhodných lidí jako trest za
banální prohřešky.

Ale to tom tu teď nechci psát.

Twitter má ještě jednu zajímavou vlastnost - jde o sociální síť natolik
orientovanou na humor, vtip, ironii a sarkasmus, že když člověk vyjeví nějaké
hluboké znepokojující pravdy o sobě, třeba že nevidí důvod proč dál žít &
plánuje spáchat sebevraždu, nikdo nezareaguje, nikdo neví *jak* odpovědět. Je
to něco tak strašlivě mimo zaběhnuté koleje běžného šumu banalit, že nikdo neví
& nikdo se tomu příliš nechce věnovat. Není to přece *jeho* zodpovědnost.

Několik statusů, které můžou být voláním o pomoc, zůstanou nepovšimnuty & za
nějakou dobu se jeden účet nadobro odmlčí.

Naproti tomu výzvy typu "naše malá dcerka, která má chorobu XYZ a potřebuje XYZ
korun na léčbu, jinak ji to položí", které hraničí s emočním vydíráním,
zažehnou veřejnou odezvu nejvyššího kalibru & všechno je za dva nebo tři dny v
pořádku.

Na sociálních sítích záleží jen jak se člověk dokáže prodat a marketing utrpení
funguje jako nic jiného na světě. Ale když se člověk nachází v pustinách
duševních chorob & nemá odhodlání/sílu/vůli se nabízet jako děvka (protože se
nesnáší, ta samotná myšlenka odpor ještě zesiluje & je v tak hluboké díře, že
ani nedokáže sebrat sílu, aby vyhledal odbornou pomoc), prohraje a skončí jako
mrtvola visící na provaze někde v lesích za Prahou.

Když v lese spadne strom, ale nikoho z těch, kdo to slyší, to nezajímá, vydal
nějaký zvuk?



24. 2. Astronautalis


Skoro dvě hodiny ráno. Právě jsem se vrátil z vystoupení Astronautalise a jaký
to byl koncert! Hned první gig tohohle roku nastavil laťku tak vysoko, že se
budu divit, když ji někdo přeskočí. Je to na úrovni "loňského Mona":[m], které
mě semlelo na prach. Astro však pracoval na úplně jiné frekvenci, Mono bylo
jako sílící bouře, přírodní úkaz, který není možné zastavit, naproti tomu
včerejší vystoupení bylo jako elektrický oblouk, který přeskakoval do davu.

Moment zlomu, kdy se z ok vystoupení se stala explozivní směs, přišel ve
chvíli, když začal vyprávět, že psal písničky o konci světa a bezmoci, když s
tím někdy nemůžeme nic udělat - Trump je prezidentem USA a to znamená, že konec
světa může přijít každou chvíli a když uvidíme padat bomby, bude už pozdě a
zůstanou jen výčitky - kdo netancoval (překlad "dance", česky to moc nezní) tu
noc, už nebude mít příležitost. Zahodit zábrany a nechat se unést šílenstvím v
největším davu, před kterým kdy solově vystupoval. Když ne teď, tak *kdy
jindy*?

Ta perspektiva změnila všechno.

Nastolil tři pravidla: Všichni budou zpívat, kdo nezná slova, ať si je vymslí,
všichni budou tancovat, kdo neumí, nevadí, nikdo neumí, všichni jsou špatní. A
ještě *don't be dicks*. To byl bod zlomu. A pak začal "Kurt Kobain":[kk],
"SIKE!":[s] a "Running away from God":[r].

A tak jsem tam byl, přímo v přední řadě před kulatým pódiem v Lucerna Music
Baru, kolem krku α7 za 50k, přímo uprostřed akce a bylo mi to jedno. Tady a
teď. Kupte si lístek, nasedněte, nechte se unášet. Euforie byla hmatatelná.

mmch#1: Na "k47čku":[k] v nejbližších dnech hodím něco s "fotkami":[f] (které
ale nemůžou postihnout atmosféru v sále i když jsem jich nafotil 6.9GB hlavně
proto, že když všude panoval největší chaos, byl jsem v něm).

mmch#2: Tohle si přímo říká, abych o tom napsal krátkou povídku jako součást
"doomsday party blogu":[d].

mmch#3: Při focení koncertů je bracketing váš nejlepší kamarád.

[m]: http://k47.cz/hudba/zavrete-oci-a-poslouchejte-hraje-mono
[k]: http://k47.cz/
[d]: https://doom.k47.cz/
[kk]: https://www.youtube.com/watch?v=06ZU8C4YeIM
[s]: https://www.youtube.com/watch?v=eIXwRztIyqE
[r]: https://www.youtube.com/watch?v=xeWYfI055BE
[f]: https://twitter.com/kaja48/status/834979402240962560



23. 2. Prázdný prostor


Co dělat, když se probudím, necítím se nejlépe & připadá mi, že morální kolaps
je na spadnutí? Obout se do pouštních bot od Meindlu, do kapsy strčit ghetto
foťák se dvěma ghetto objektivy a vyrazit na dvanáct kilometrů pochodu napříč
lesy, které se malátně probouzejí ze zimy. Rozhodně je to lepší než jiné
alternativy, protože to vede jen k otlačeným patám a "pár fotkám":[j2] "tající
krajiny":[j3], "potoků v barvě inkoustu":[j1] a "nekonečné šedé oblohy":[j4] +
"pokusům s negativním prostorem":[j0].

U té poslední jsem neplánoval, aby vypadala zrovna takhle, ale (jako původní
Star Wars) byla zachráněna ve střižně. Obrovská prázdnota negativního prostoru
mě "v poslední době baví":[t].

Seriál Mr Robot byl na tomhle vizuálním stylu postavený a velice efektivně ho
využíval k vytvoření tísnivé, napjaté a nepříjemné atmosféry. Některé scény to
dotahovaly do "absurdních rozměrů":[mr], kdy něčí hlava je napasovaná dole u
kraje, dívá se ven ze záběru a zbytek políčka filmu je naplněný jen prázdnotou.

Měl bych to dělat častěji - vyrazit a *dívat se*.

[j0]: http://fotografowacz.tk/albums/2017-02-22/DSC01827.jpg
[j1]: http://fotografowacz.tk/albums/2017-02-22/DSC01785.jpg
[j2]: http://fotografowacz.tk/albums/2017-02-22/DSC01841.jpg
[j3]: http://fotografowacz.tk/albums/2017-02-22/DSC01853.jpg
[j4]: http://fotografowacz.tk/albums/2017-02-22/DSC01854.jpg
[t]: https://twitter.com/kaja48/status/831592641565511680
[mr]: https://twitter.com/kaja47/status/792732537017790464



22. 2. Carrie Fisher, dead


Tohle není žádné novinka. Všichni víme, že Carrie Fisher s námi není už něco
přes dva měsíce.

Jasně si pamatuji, že v onen osudný den jsem na Twitteru přelétl něco o CF a
srdečních problémech. Řekl jsem si "z toho se vyleží" a scrolloval dál. Později
ten den jsem se zcela nezávisle podíval na wiki stránku CF a tam, hned vedle
data narození, bylo datum úmrtí - dneska. To se mnou hrklo.

A to jsem ji neměl příliš v oblibě. Když se občas vyskytla v nějaké britské
panel show (naposledy 21. 12. v *8 Out of 10 Cats*), dostával jsem takovou tu
pasivní dávku rozpaků. V mé hlavě byla CF známá jednou jedinou rolí a vnímal
jsem to tak, že zbytek její kariéry většina lidí neznala a/nebo je vůbec
nezajímala.

Ale zpráva o jejím skonu se mnou pohnula, připadala mi nějak příliš reálná.
Jack Dee řekl něco ve smyslu, že člověk pozná, že je starý, když zemře někdo v
jeho věkové skupině a ostatní neříkají, že je to strašlivá tragédie.

Nejsem velký fanoušek soutěže v truchlení při úmrtí celebrit, přesto jsem
cítil, že je třeba se nějak projevit. Napadalo mě na nějakou zeď v Praze, která
je na očích co nejvíce lidem, napsat *Carrie Fisher, dead* největším možným
písmem. Tohle jednoduché sdělení mi připadalo jako padnoucí memento. Ona
zemřela, ale ne *ty*. Smutné & povzbudivé zároveň.

Nakonec se ale nic nestalo. Jako vždycky.



21. 2. Praha


Praha je krásné město. Obzvlášť to platí, když se člověk pohybuje kolem
"Hlaváku":[v] nebo horní poloviny Václavského náměstí - to za deset minut potká
víc podivných individuí, než by chtěl potkat za celý život.

Touhle oblastí prolétávám tak často, že jednu bezďačku s šílenými vlasy
poznávám od pohledu & jeden chlápek ode mě chtěl patnáct korun (nebo podobně
malý ale specifický obnos) na lístek (destinace se neustále měnila) tolikrát,
že když to zkusil naposledy, jenom jsem se začal smát.

Včera to bylo podivnější než obvykle. To, že se na ulicích dají běžně
zahlédnout feťáci, není nic překvapivého: Párkrát jsem se prohnal kolem
sociální pracovnice, která rozdávala čisté jehly a pozoroval jsem lidi v
okamžiku vpichu. Včera jsem seděl na veřejných záchodcích a do vedlejší kabinky
přišel někdo, kdo si očividně začal píchat: gumové napínání škrtidla, lupnutí
víčka jednorázové jehly, blažené ticho a následné zničení stop v záchodové
míse. Feťák odešel a za okamžik se přihnal další (podle hlasu a tělesných
projevů jiný) feťák, obsadil stejnou kabinku a heroinový rituál se opakoval. To
bylo nečekané. Kdybych chvíli počkal, třeba by přišel ještě jeden.

Pozorný člověk v ulicích narazí na všechno možné. Nedávno jsem prošel kolem
dvou holek, které za bílého dne močili ve vyschlé kašně na Karlově náměstí.
Kdyby to bylo po setmění, nedivil bych se ničemu, byl by to jen další střípek
koloritu podivínů a bláznů, kteří, jak se zdá, tvoří nezanedbatelnou část
města, ale za dne jsem musel lehce pozvednout jedno obočí.

Ve chvílích, jako jsou tyto, bych chtěl mít nervy na to vytáhnout foťák a
zachytit *skutečného* ducha Prahy.

[v]: https://ascii.k47.cz/vrsovicka.html



20. 2. Železo
19. 2. Podcast
18. 2. love story
17. 2. Triumf & katastrofa
16. 2. Hodit kostkou
15. 2. Pustiny
14. 2. Vršovická
13. 2. Naivita
12. 2. Poznámky na dlani
11. 2. Fikce & realita soudných dnů
10. 2. doomsday party
9. 2. Linky
8. 2. Trubky
7. 2. TO BE PLAYED AT MAXIMUM VOLUME
6. 2. Je mi třicet a mám tinnitus
5. 2. Jet lag
4. 2. Realita
3. 2. Proč ne?
Kontakt: ascii@k47.cz