ASCII blog [RSS]
1. 4. Běžci                                                              <<< >>>


Skutečný večírek vždycky začne, až když skončí večírek.

Stejně tomu bylo, když jsem vrazil do pražského půlmaratonu. Z metra jsem
vylezl zrovna, když se běžci rozbíhali. Uviděl jsem moře hlav, které se míhalo
za kordonem diváků, jeden běžec za druhým jako utržená lavina, masa se dala do
pohybu a už ji nic nemohlo zastavit.

Cítil jsem zase ten zvláštní pocit vstupu do šílenství. Na schodech v metru by
bylo možné nakreslit čáru, na jedné straně člověk neví, že se něco děje, ale
udělá jeden krok vpřed a najednou je *uprostřed* šílenství.

Začal jsem sledovat běžce v klíčovém bodě, kudy měli proběhnou celkem třikrát.
Velice rychle to přestal být závod a začala to být oslava. Kolik běžců mělo
reálnou šanci zvítězit? Možná dvacet z prvního bloku. Ale v poli startovalo
přes osm tisíc lidí. Nemohli vyhrát, ale přesto běželi, všemu navzdory. Někteří
z nich byli očividní recesisté, postavičky, charaktery. Právě oni tvořili duši
závodu. Blok profesionálů se prohnal bodem v polovině trati a zase zmizel. Na
nich nezáleželo, je jsem nechtěl vidět, chtěl jsem pozorovat masiv běžců na
druhé straně, oněch dolních 99%, oni byli zajímaví a inspirující.

Akce neskončila fanfárou, neskončila nijak, jen se pomalu začínala rozplizat.
Rozdíl mezi prvními profesionály a posledními běžci byly dvě hodiny a něco,
první várka už dávno doběhla, zatímco ohon se teprve blížil poloviční otočce.
Proto se lidé s medailemi kolem krku a v termodekách jako alobaloví supermani
začali mísit davem, byli všude, celé centrum města jimi bylo prolezlé,
pochodovali ulicemi, slavili své soukromé slavnosti, postávali na nárožích,
polehávali na trávě, seděli na zahrádkách. Na medaili se dalo narazit na každém
kroku.


<<< 2. 4. 1/4
>>> 31. 3. Content
                                                                               #1