ASCII blog [RSS]
1. 4.

Běžci


Skutečný večírek vždycky začne, až když skončí večírek.

Stejně tomu bylo, když jsem vrazil do pražského půlmaratonu. Z metra jsem vylezl zrovna, když se běžci rozbíhali. Uviděl jsem moře hlav, které se míhalo za kordonem diváků, jeden běžec za druhým jako utržená lavina, masa se dala do pohybu a už ji nic nemohlo zastavit.

Cítil jsem zase ten zvláštní pocit vstupu do šílenství. Na schodech v metru by bylo možné nakreslit čáru, na jedné straně člověk neví, že se něco děje, ale udělá jeden krok vpřed a najednou je uprostřed šílenství.

Začal jsem sledovat běžce v klíčovém bodě, kudy měli proběhnou celkem třikrát. Velice rychle to přestal být závod a začala to být oslava. Kolik běžců mělo reálnou šanci zvítězit? Možná dvacet z prvního bloku. Ale v poli startovalo přes osm tisíc lidí. Nemohli vyhrát, ale přesto běželi, všemu navzdory. Někteří z nich byli očividní recesisté, postavičky, charaktery. Právě oni tvořili duši závodu. Blok profesionálů se prohnal bodem v polovině trati a zase zmizel. Na nich nezáleželo, je jsem nechtěl vidět, chtěl jsem pozorovat masiv běžců na druhé straně, oněch dolních 99%, oni byli zajímaví a inspirující.

Akce neskončila fanfárou, neskončila nijak, jen se pomalu začínala rozplizat. Rozdíl mezi prvními profesionály a posledními běžci byly dvě hodiny a něco, první várka už dávno doběhla, zatímco ohon se teprve blížil poloviční otočce. Proto se lidé s medailemi kolem krku a v termodekách jako alobaloví supermani začali mísit davem, byli všude, celé centrum města jimi bylo prolezlé, pochodovali ulicemi, slavili své soukromé slavnosti, postávali na nárožích, polehávali na trávě, seděli na zahrádkách. Na medaili se dalo narazit na každém kroku.


«« 2. 4. 1/4
»» 31. 3. Content

sem odkazují:
Bezcenné vzpomínky